CECHIA NERAZZURRA | FANKLUB


NOVINKY Z FANKLUBU

Italská jízda

03.05.2010

04/05/10 - Členové našeho fanklubu se vypravili do Itálie na pět dní autem. Během nich chtěli vidět každý den na vlastní oči jeden zápas některé z italských lig. Nejdůležitějšími body cesty byly samozřejmě dva zápasy Interu - proti Juventusu a Barceloně. O tom, jak to dopadlo, si můžete přečíst v příspěvku od Tomáše Bojdy.

Fotogalerie z výjezdu zde

Italská jízda aneb Od samého dna až na bájný vrchol!

Za počátečních ranních svitů šestnáctého dne měsíce dubna se skupina pěti českých Interistů vydala na dlouho očekávanou cestu do půvabné země zpod Apenin, kde plánovala podpořit úsilí černomodrých chlapců Mourinhovy družiny. Výtečně sestavený cestovní plán, jehož tvorba trvala nepočítané dny, ba týdny, vypadal vskutku působivě, byť svou časovou náročností počítal s naprosto precizním „provedením“. Natěšení účastníci zájezdu ovšem maličkosti typu fyzické únavy předem házeli za hlavu, účelem bylo především „vidět co nejvíce“. Tomu byl přizpůsoben jak časový harmonogram, tak finanční zajištění každého z fanoušků. Zástupci Cechia Nerazzurra, Tomáš Bojda, Radek Draganov, Tonda Hotař, Martin Kronus a Petr Šimek, tedy jako vyslanci věrného českého fanklubu překročili hranice, značka „Milano“ se blížila každým kilometrem…

Ještě než přistoupíme k dalším řádkám vyprávění, bezpochyby se sluší hned nyní v úvodu poděkovat řidiči Radku Draganovovi, a to jak za pohodlné a spolehlivé auto (Fiat Fiorino), tak za perfektní ovládání čtyřkolového stroje. Tante grazie Radku!

Cesta sama o sobě trvala řekněme déle, než jsme očekávali, snad vinou častých zastávek. Nutno připomenout, že okamžitě po přejezdu německých hranic jsme byli důkladně kontrolováni z možného pašování heroinu či kokainu, my, čeští kluci se slušností vrozenou, ba pěstěnou, jsme ovšem obstáli a zpočátku nepříliš laskavý zástupce německých celnic nás propustil s úsměvem a konstatováním „Forza Inter“, pravda, trochu námi vnuceném…

Do Milána jsme dorazili okolo páté hodiny odpolední, tedy akorát na rozkoukání se před stadionem. Tento moment, samotné spatření kolosálního Stadia Giuseppe Meazzy byl ovšem na dlouhé hodiny posledním pozitivním momentem naší cesty. Proč? Nu, těžko se o tom znovu začíná. Přicházíme k branám proslulého chrámu nejkrásnější hry a hle, pokladny uzavřeny, lístky NEJSOU! Naše zaskočené pohledy zračily děs, přece jsme sem nejeli zbytečně? Po celodenním sezení v autě mělo přijít slastné sledování Derby d´Italia a přitom…

Kde nastal problém? Těžko říct. To, že bylo utkání s Juventusem označeno za rizikový, bylo přes všechnu svou nepochopitelnost alespoň známo dopředu, to, že si vstupenku nepůjde koupit ani před stadionem ovšem nevěděl nikdo. My, naivní tifosi z „jakéhosi“ Česka se vláčíme celý den a NIC. Obcházíme bránu za bránou, ptáme se snad každého pracovníka Interu, jehož máme na dohled (přitom nás svými znalostmi italštiny zachraňuje Petr, rovněž jemu grazie!), každý nám však říká to samé – lístky šlo zakoupit pouze den před utkáním, a to pouze v Bance Popolare v Miláně. Navíc, vstupné bylo prodáno pouze osobě žijící v provincii Lombardie! Tuto informaci však nikdo nikomu neřekl! Pokoušíme se volat domů Lukášovi a Massimovi, nechť kontaktují šéfa CCIC Antonia Pisina, vše marné. Šokující a zcela nepochopitelná skutečnost nás naprosto odzbrojila, přes veškerou snahu jsme si museli připustit, že utkání zkrátka a dobře neuvidíme. K alespoň částečné naší útěše jsme pozorovali, že podobných fanoušků se před Meazzou shlukuje mnoho, na samotném zápase nakonec bylo pouhých 46 000 diváků! Koho toto uspokojilo, ví snad jen fotbalový Bůh…

Jako přešlí mrazem jsme tedy velký a ostře sledovaný duel dvou odvěkých rivalů sledovali před stadionem v jednom z okolních občerstvovacích stánků. Vítězství Nerazzurri sice potěšilo, pocit, když vedle vás hučí celá Meazza a vy stojíte venku a jen hloupě civíte do obrazovky (která se navíc o 5 vteřin zpožďuje, tudíž o konci každé vážnější akce předem víte) přesto jakékoli triumfální pocity zisku tří bodů zastínil… Jdeme k autu a říkáme si: „je to marrné, jeli jsme zbytečně. Horší den jsem nezažil“ atd., to však stále nebylo to nejhorší. Do onoho „pekla“ jsme definitivně upadli při otevření našeho naplněného Fiatu. Radek odemyká auto, Petr otvírá kufr a… ten je prázdný! Jako opaření dvakrát mrkneme, že by sen? Nikoli, spíše si pár Italů přilepšilo na letní sezonu. Všechny tašky s oblečením, jídlem i pitím byly pryč, někteří přišli dokonce i o klíče či foťák. Já sám přišel o veškeré oblečení, včetně všech „Inter věcí“ – šály, vlajky, mikina, trička… Zoufalá situace. Původně geniální plán se zbortil hned v prvním dni, vše bylo ztraceno. Převládla skepse, vypadalo to, že se druhý den poraženi vrátíme do Prahy.

Po smutné noci, v níž nikdo nechtěl uvěřit tomu, co se stalo, jsme zvažovali, co dál. Především na mé naléhání jsme nakonec zůstali, cílem psychické regenerace měla být nedaleká Verona. Prohlídka města, započatá ihned v brzkých ranních hodinách, přinesla příjemnou změnu, dokonce nám přálo i počasí. Navštívili jsme slavný amfiteátr z 1.století - věhlasnou Arénu, v níž se každoročně v létě koná oblíbený operní festival, slavný balkón Romea a Julie a řadu dalších cenných památek. Bonus dne, návštěva podvečerního utkání mezi místním Chievem a Livornem, ovšem opět nedopadla, neboť rovněž toto klání se neslo v duchu tzv. rizikového utkání, o jehož smyslu znovu můžeme pouze rozčileně spekulovat. Rozladění z dalšího neúspěchu jsme se odebrali k jezeru Lago di Garda, kde jsme přespali v příjemném kempu, jehož jedinou nevýhodou se stal neustávající noční déšť, díky němuž museli tři z nás přenocovat v autě. Rozhodně nedoporučuji zkoušet, nejen záda dostanou zabrat…

Tak jako jsme dva dny strádali a dostali se na samé dno, utratili spousty peněz za obnovené nákupy ukradených potravin a oblečení, od nedělního rána se situace konečně obrátila v náš prospěch. V poklidu jsme vyčkali ustání deště a odjeli od jezera Garda do Bergama, kde jsme měli štěstí a byli vpuštěni na utkání Atalanty s Fiorentinou. I zde jsme ovšem jen o vlásek unikli možným obtížím, to když si Martin nedal pozor a při vjezdu na parkoviště se nechal přes okno auta vidět v dresu Interu. Rozlícená reakce jednoho ze vskutku ortodoxních příznivců Bergamascy na sebe nedala dlouho čekat, bylo nám rezolutně vysvětleno, že „Inter no“, vše „interáckého“ tedy muselo buď pod bundu, nebo zcela pryč, nezbývalo než se na pár hodin stát „obyčejným“ člověkem bez všudypřítomné černomodré. Byť jsme záporné reakce na vše nespojené s Atalantou od místních tifosi očekávali, podobné rivality jsme se nenadáli. K naší úlevě, onen fanoušek patrně patřil k těm klidnějším, neboť se uchýlil pouze k ústnímu upozornění. Konečně kousek štěstí!

Zápas samotný nabídnul kvalitní zábavu, stadion byl naplněn slušně, včetně příznivců Violy, kteří dorazili několika autobusy za dozoru carabinieri. Vstupenky jsme si koupili na jižní tribunu Curva Sud, jen Petr si nedal říct a stál na Curva Nord. My opatrní raději zvolili mírumilovnější sektor, možnost, že si nás budou místní pamatovat, zde stále existovala, takže jsme nechtěli provokovat…

Atalanta nakonec rozhodující trefou Tiribocchiho zvítězila 2-1, ve městě zavládla spokojenost, stejně tak my nebyli proti. Náš plán tedy konečně nabral správných otáček, dvě utkání jsme sice neviděli, sledování Atalanty však dávalo naději na lepší zítřky.

Noc jsme v neděli strávili v půvabném Comu u stejnojmenného jezera. Levný (16 euro za jednu noc plus snídaně) a přitom kvalitní hostel dokázal najít Petr, jenž už na stejném místě nocoval kdysi, po občerstvení jsme ještě vyrazili na noční procházku podél pobřeží do centra města. Ranní vstávání ve skutečné posteli působilo po dvou nocích v autě alespoň pro mne blahodárně, ideální start k přesunutí se do nedalekého městečka Appiano Gentile, kde své tréninkové centrum využívá La Beneamata – Inter. U vstupní brány do La Pinetiny (název střediska) nám bylo řečeno, že trénink samotný sledovat nemůžeme, hráči že však teprve dorazí, s nadějí na setkání s hvězdami jsme tak čekali na prosluňeném parkovišti, pojídaje nakoupené potraviny. Čím více se blížila třetí hodina odpolední, tj. doba, kdy měli hráči dorazit, tím více rostlo napětí a počet přihlížejících u brány La Pinetiny. Nakonec bylo k vidění jistě přes sto Interistů, mnoho médií, stánků se suvenýry (peněženky jsme provětrali řádně, mluvím-li minimálně za sebe), všichni očekávali příjezd těch, které týden co týden vídáme na obrazovkách televizí. Jako první projel Lúcio, pak Arnautovič – ten se dokonce zastavil a rozdal desítky podpisů, Tonda ukořistil autogram na tričko! – já fotil jako na běžícím pásu (fixy připravené na podpisy mi stejně ukradli v Miláně). Po Arnovi přijížděl sám velký Gabriele „Lele“ Oriali, šéf přestupového trhu Interu a jeden z vedoucích sportovního úseku klubu, při zápasech sedí vždy vedle Mourinha a Baresiho. Mimochodem, Lele Oriali je mistrem světa z roku 1982, za Inter kopal třináct let, přičemž týmu pomohl ke dvěma Scudettům. Na hřišti se postupně potkával s Facchettim, Mazzolou, Binim, Altobellim, Bergomim i Ferrim, zkrátka Interista jako řemen! Nutno říci, že Lele působil ze všech projíždějících nejsympatičtějším dojmem. Jako vždy elegantně oblečen, se známou charizmatickou tváří zastavil na dlouhé minuty a podepsal se prakticky každému zájemci, sám s ním mám fotku v objetí okolo ramen, Tonda má podpis na tričku, paráda.

Po Orialim už mnoho hráčů nezastavilo, někteří však vstřícně přibrzdili a umožnili focení, takto jsem jen na pár centimetrů od sebe viděl Il Grande Capitana Javiera Zanettiho, Il Principeho Milita, El Cuchua Cambiassa, Maicona, Draga Stankoviče… Všichni hráči samozřejmě v pro nás nepředstavitelných bourácích, kdybych měl určit průměrnou cenu aut hráčů, byli bychom u mnoha a mnoha milionů. Patrně nejpozoruhodnější vozidlo představil kdo jiný než SuperMario Balotelli, jenž svou černou „stíhačkou“ projel rychlostí, jako když se vypouští raketa do vesmíru. José ani Beppe Baresi neprojeli, patrně již byli od rána uvnitř centra.

Zajímavostí může být, že jsme Cechia Nerazzurra udělali reklamu i ve známé televizi Sky TV, jehož moderátoři mne přímo v Appiano Gentile během čekání na hráče požádali o rozhovor s tím, že je zaujal potisk mého dresu Interu. Dres, klasický černomodrý originál na letošní sezonu, totiž nese číslo 3 a jmenovku Facchetti, kteroužto jsem si nechal na záda napsat místo tradiční jmenovky jakéhokoli současného hráče (jako výraz úcty velkému hráči minulosti). Italové se ptali, proč Facchetti, tak jsem jim lámanou italštinou (opět díky Petrovi) vysvětlil, že Facchetti je legenda Interu a největší obránce v dějinách Calcia, což oni přijali s nadšením a bylo po všem. K tomu jsme přidali, že jsme z Česka, z fanklubu Cechia Nerazzurra, což rovněž sklidilo pochvalnou reakci, byli jsme tedy za hrdiny – televizní hvězdy (druhý den před San Sirem nás u jakéhosi stánku dokonce prodavači poznali)…

V pondělí večer jsme se z Appiano Gentile přemístili do Piacenzy, kde jsme byli svědky klání mezi místním celkem Piacenza Calcio a US Sassuolo. Tentokráte jsme všichni seděli na Curva Nord. Atmosféra byla s ohledem k Serii B kvalitní, stejně jako fotbal sám. Bohužel pro domácí, Sassuolo zvítězilo 3-1, přitom bylo po celý čas utkání pod tlakem soupeře. My odcházeli spokojení, počasí výtečné, plán se naplňoval, tehdy již vše šlo dle předem stanoveného plánu. Jen ubytování se v pondělní večer stalo neřešitelným. Po mnohahodinovém hledání vhodného místa jsme tedy museli uznat porážku a znovu přespat v autě. Náladu snad pozvedal fakt, že již druhý den měl přijít zlatý hřeb programu – semifinále Ligy mistrů s Barcelonou.

K Meazze jsme v úterý dorazili hned okolo osmé ráno, tentokráte jsme vsadili na hlavní placené parkoviště. Radek před náročnou zpětnou cestou do ČR zůstal na parkovišti a doháněl spánek, my ostatní se po podrobné prohlídce stánků před San Sirem vydali do centra města. Již sama cesta tramvají přitom nabídla jedinečné scénky ze života Interisty, naplněná tramvaj duněla chorály Nerazzurri, turisté z Barcelony jen s úsměvem sledovali povykování domácích, k nimž jsme se přidali i my. Počasí bylo v úterý snad nejlepší za celý pobyt, vyhřáté Piazza del Duomo předvádělo překrásný pohled na jedinečný Milánský dóm zahlcený modrou oblohou, typický bílý mramor chrámu ještě více vynikal v ostrých paprscích slunce. V Královské pasáži Vittoria Emanuela byly k vidění stovky culés z Katalánska, kteří vytvářeli skvělou atmosféru napříč celým městem, nutno pochválit naprosto férové chování obou fanouškovských táborů, které vytvářely neopakovatelnou atmosféru předzápasového napětí. Jindy klidné restaurace a kavárny v centru Milána byly nyní plné Španělů, na Piazza del Duomo střídavě zněla hymna Barcy a pokřiky Interistů. Stejný obrázek nabízelo i okolí slavného operního velestánku La Scala, kde se rovněž shlukovaly tisíce fanoušků, relaxujících před náročným fotbalovým večerem.

Na zpáteční cestu k Meazze jsme se vydali již okolo šestnácté hodiny. Na parkovišti došlo k nutnému občerstvení, poté již následovala další prohlídka stánků se suvenýry, kde prim bezpochyby hrály šály vyrobené konkrétně k zápasu s blaugranas. V 18.00 jsme dle předem stanoveného plánu čekali u vchodu číslo 14. kde nám signora Pisiniová předala lístky, no a pak už hurá na stadion!

Seděli jsme ve druhé galerii, sektoru „rosso“, řada 13. Atmosféra byla úžasná od prvních chvil, jako vždy zaujalo především rozcvičování hráčů a předzápasové vyvolávání základních sestav. Katalánští culés si přivlastnili celou třetí galerii na jižní tribuně, mohlo jich být snad na 4 000? Proslulá černomodrá Curva Nord od samého počátku slibovala další nezapomenutelný zážitek, bezkonkurenční choreografie znovu potvrdila, že lepší tribuny v Itálii není! Curva Nord svým choreem vyzývala ke společné cestě do Madridu, „andiamo insieme Madrid“, kterážto narážka vzhledem k rivalitě mezi Barcou a Realem vyzněla ještě o mnoho vkusněji.

Utkání samo nabízelo napjatou spíše bitvu, než fotbalové utkání. Souboj taktiky a střet dokonalé defenzivy s produktivním útokem zprvu do vedení posílal Barcelonu, která se nedlouho po úvodním hvizdu dostala do vedení 1-0, zásahem Pedra. Poté však otěže převzal Inter, který španělského mistra doslova zadupal do země a třemi góly zajistil vyprodané Meazze další bezesnou noc. Fenomenální Diegol Milito nejprve zajistil branku Sneijderovi, poté Maiconovi, aby následně sám upravil na konečných 3-1. Takovou dardu nikdo nečekal! Puyol a spol. podobnou porážku zaznamenali poprvé od doby, kdy tým převzal Pep Guardiola!

Velké vítězství, které vstoupí do historie Interu, nabídlo strhující podívanou s báječnou atmosférou. Když na konci zápasu vyprodaná Meazza povstala a jako jeden muž počala poskakovat do rytmu slavného chorálu „Chi non salta Rossonero é é“, došlo mi, že přece jen mělo cenu v Itálii zůstat. Byli jsme na vlastní kůži svědkem něčeho fantastického, velikost onoho triumfu snad doceníme až s přibylými lety. Dojem sice malinko zmírnil tragicky hrající fracek Balotelli, jehož hození dresem vyvolalo bouři odporu a volání „merda“, přesto to byl jednoznačně večer ve stylu dokonalosti. Nestárnoucí kapitán a hrající legenda Interu, Il Grande Javier, ukázal světu, jak hrát na božského Messiho, kterého za zápas nepustil k vůbec ničemu, chce se až říci, že jej vymazal z povrchu zemského. A i další hráli s epochálním nádechem a grácií, jindy málo vídanou. Wes Sneijder překvapil nevídanou bojovností a neustálou pomocí defenzivě, El Cuchu navzdory inkasovanému gólu (který jde částečně na jeho vrub) jednoznačně zastínil Xaviho, Motta potvrdil skvělou formu posledních týdnů, to samé magický Lúcio a neoblomný tvrďák Žula Samuel. Eto´o více než ofenzivou potěšil neutuchající snahou a stálou podporou obrany, k výkonu milovaného Milita pak snad již ani nemá cenu přidávat další a další superlativy. Diegol se totiž pomalu ale jistě stává klubovou legendou po jediné sezoně, což dokázal vskutku jen málokterý fotbalista…

Z původně katastroficky se vyvíjejícího výjezdu za fotbalem tedy nakonec zůstala krásná příchuť vítězného deštíku, která zúčastněné Interisty provázela po celou zpáteční cestu do České republiky. Jestli totiž existuje něco, co pravému Interistovi zažene i ty nejhorší splíny a ty nejčernější myšlenky, pak je to moment, v němž se po triumfálním konci utkání nad pažitem Giuseppe Meazzy začne vznášet bájná nejkrásnější píseň světa – Pazza Inter, amala! Člověku v tu chvíli dojde, že vše ostatní je pouhou maličkostí, existuje totiž pouze Inter. Celý stadion zpívá jako jeden muž, hráči se radují jako pětileté děti pod vánočním stromečkem, a to všechno pro společnou věc. Věc, která bude navždy jediným symbolem a stylem života milionů lidí na celém světě. Je to náboženství Interu!



ORA E PER SEMPRE INTERNAZIONALE!!!

Tomáš Bojda